V roce 2020 bylo do kojeneckých ústavů umístěno více než 550 dětí, ve všech ústavech v ČR ovšem dlouhodobě žije přibližně 8 000 dětí. U dvou třetin nejmenších dětí je důvodem sociální situace rodiny nebo nekompetentnost rodičů se o ně postarat.

Primárně je tedy nutné nejprve podpořit rodiče pomocí rozvoje a podpory komunitních služeb tak, aby se o své dítě uměli postarat a dítě nemuselo být umístěno mimo rodinu. A to je hlavní přínos preventivních služeb: jsou nejefektivnější, pro dítě nejvýhodnější a finanční náklady tvoří zlomek jen toho, co stojí umístit dítě do náhradní rodinné péče, nebo dokonce do dětského domova.

Podle struktury výdajů na péči o ohrožené děti (Macela, 2018) představují preventivní služby jen 8 % celkových nákladů, naopak nejvíce peněz stojí ústavní péče (42 % všech nákladů). Ve správně fungujícím systému by to však mělo být obráceně: hlavní pozornost se musí věnovat prevenci, protože je v zájmu dítěte a vykazuje největší efektivitu vložených nákladů.

Zatímco takzvané sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi stojí u jedné rodiny 23 355 korun, umístění jednoho dítěte do pěstounské péče vychází na 314 460 Kč a do dětského domova pro děti do 3 let dokonce 892 000 korun (Lumos, 2018).

Až v případech, kdy dítě u svých vlastních rodičů nemůže zůstat, je nezbytné zajistit mu rodinu náhradní. Tento postup nejen odpovídá legislativě České republiky i mezinárodním úmluvám, ale zejména naplňuje nezpochybnitelné právo dítěte na rodinu.

V úvahu přichází pěstounská péče, ať už přechodná (pro nejmenší děti), zprostředkovaná nebo u příbuzných, anebo osvojení (nebo též adopce) – více o náhradní rodinné péči zde.